ZŠ Šebetov

Školní vzdělávací program

Školní vzdělávací program základního vzdělání

    Počátkem roku 2005 vstoupil v platnost školský zákon, který vytváří legislativní oporu pro rámcový vzdělávací program základního vzdělávání - RVP ZV, jehož autorem je Výzkumný ústav pedagogický v Praze.

  Jedná se o dvoustupňové kurikulum, které nahradí centrálně schvalované vzdělávací programy, dříve jednotné osnovy.  Jde o dokumenty, které vymezují rámec vzdělávání, stanovují určité závazné výstupy a jiné parametry, např. hodinovou dotaci pro jednotlivé vzdělávací oblasti, doporučují učivo, ale nepopisují průběh vzdělávacích procesů.

    Reforma přenáší velkou část zodpovědnosti za obsah a kvalitu vzdělávání ze státní úrovně přímo na školu. Učitelský sbor si z jednotlivých vzdělávacích oborů uvedených v RVP ZV vytvoří své vyučovací předměty, napíše si jejich osnovy a podle nich budou vzdělávání na škole realizovat.

    Každá škola si volí vlastní cestu, sejít se musí na výstupu z pátého, respektive z devátého ročníku . Žáci si musí osvojit jisté penzum vzájemně propojených poznatků, ovšem rychle se měnící svět bude vyžadovat také schopnosti přiměřeně reagovat v situacích, v nichž žáci s aplikací znalostí získaných pouze ve škole nevystačí. Smyslem vzdělávání musí být také připravenost k tomu doplňovat informace, zvažovat jejich užitečnost v dané situaci, schopnost zvažovat přednosti a rizika možných řešení... Na nejširší rovině je soubor dovedností potřebných a důležitých pro kvalitní život označovaný souhrnným pojmem klíčové kompetence. Na úrovni základního vzdělávání je jich šest:

1. Kompetence k učení

2. Kompetence k řešení problémů

3. Kompetence komunikativní

4. Kompetence sociální a personální

5. Kompetence občanské

6. Kompetence pracovní

    Tyto kompetence jsou formulovány z hlediska žáka a popisují jeho očekávaný profil po ukončení základního vzdělávání.

    NOVÁ PODOBA  VZDĚLÁNÍ

vychází z toho, že při rozsahu dnešního poznání a rychlém rozvoji výrobních technologií nevíme přesně, co budou dnešní děti skutečně potřebovat v dospělosti za 20 až 30 let / za poslední desetiletí se obměnilo jen 20% celkové pracovní síly, ale zároveň i 80% veškerého technického vybavení potřebného pro rozvoj této pracovní činnosti/. Proto se klade důraz na dovednosti, které mají nadčasový význam a které umožní rychle se přizpůsobit potřebám dalšího vzdělávání i pozdějšího zaměstnání. K těmto dovednostem patří - umět se učit, být tvořivý a umět řešit problémy, umět účinně komunikovat s lidmi i technikou, umět spolupracovat, respektovat svá práva i práva jiných, být tolerantní k jiným, mít vztah k přírodě i kultuře a chránit je, umět pečovat o své zdraví a bezpečí, poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti.  

    Protože se nemůžeme naučit všechno, i kdybychom chtěli, klade se veliký důraz na výběr učiva, na to, co je podstatné a co se v dalším životě skutečně využije. Proto je důležité, aby škola žáka motivovala pro celoživotní učení.

    S tím velmi úzce souvejí i metody práce, které zajišťují co největší trvalost poznání. Dnes je nepochybně prokázáno, že člověk si nejvíce zapamatuje to, co sám vyvodil, prakticky vyzkoušel, o čem diskutoval, co jiným vysvětloval. Proto se zařazují způsoby výuky, které nejsou pouhým předáváním hotových poznatků, ale vycházejí z aktivní práce žáků ve skupinách a z propojení poznání různých předmětů .

    Další změny vycházejí ze skutečnosti, že se všichni žáci nemohou naučit totéž a ve stejném rozsahu. Je nesmyslné chtít stejné výsledky od všech žáků, ale je velmi potřebné usilovat o to, aby každý dosáhl svého osobního maxima. Proto se klade důraz na individuální přístup ve výuce i v hodnocení.

    S hodnocením pak souvisí další základní změna. Pokud chceme žáky motivovat, nemůžeme stavět  na zdůrazňování jejich chyb a nedostatků. Hodnocení musí být příznivé, musí především postihovat klady žákovy práce, musí jej vést k dalšímu učení a výkonům a ne jej od učení odrazovat. Proto se prosazuje slovní hodnocení, které je cílenější a objektivnější než známka, proto by  se žáci měli učit vlastnímu hodnocení a hodnocení jiných podle daných kritérií, proto by se měli více porovnávat sami se sebou / se svým předchozím výkonem / než s jinými žáky.

    Výraznou změnu by mělo zaznamenat prostředí, v němž se žáci učí. Dnes se hovoří o tzv. bezpečném prostředí. Myslí se tím prostředí, kde není žák stresován, kde se cítí dobře a nebojí se projevit svůj názor, kam se rád vrací .

    Škola si na základě státem schváleného rámcového vzdělávacího programu vytváří svůj vlastní "školní vzdělávací program."